Příběh rodiny Matásků - stavba jezírka, část 1.

Otiskujeme úsměvný příběh - povídku, kterou nám zaslal náš, snad spokojený, zákazník, Matěj Matásek.

Jak jsme stavěli zahradní jezírko - část 1.

Rozhodl jsem se podat zasvěcené svědectví zúčastněného pozorovatele stavby zahradního jezírka. Jako syn zapáleného stavitele jsem se na realizaci jezírka podílel, jako levná pracovní síla, takříkajíc v první linii. A zážitek to byl nebývale intenzivní.

Začalo to, jak jinak, tím, že si zahradní jezírko pořídil náš soused. Bylo to malé jezírko, určené nikoli ke koupání, ale pouze pro zkrášlení a oživení jeho zahrady. Můj otec ho chodil obdivovat s těžce skrývanou závistí. Věděl jsem, že když sousedovo zahradní jezírko spatřil, byla to láska na první pohled. Myslím, že i maminka se ve skrytu duše obávala, že nás otec všechny opustí a začne žít v sousedově jezírku. Leč můj otec je muž činu a rozhodně ne zbabělec, takže se k problému postavil chlapsky čelem.
"K něčemu jsem se rozhodl," spustil otec u večeře tónem tak vážným, jak se sluší, aby nikdo nezůstal na pochybách, že jde o rozhodnutí celosvětového, ne-li vesmírného významu. "Postavíme si zahradní jezírko." Nikoho z rodiny nápad na stavbu zahradního jezírka vyloženě nenadchnul. Nejméně ze všech mě, protože jsem věděl, že jako hlavní pracovní nástroj budu použit právě já. Otec se však naším nedostatkem zápalu nedal zviklat a v následujících deseti minutách nám vysvětlil, proč je zahradní jezírko pro naši zahradu věc zcela zásadní a veskrze nezbytná. Dále jsme se dozvěděli, že zahradní jezírka jsou fenomén, bez kterého se v dnešní době existovat prostě nedá a vůbec kdyby měli v Řecku více zahradních jezírek, tak by jim dnes určitě nehrozil bankrot. Navíc jsem prý málo na vzduchu, takže mi nějaká venkovní činnost jen prospěje a věří, že se stavby jezírka zhostím radostně a s písní na rtech. To všechno samozřejmě bez nároku na honorář, protože ze zahradního jezírka budeme mít radost všichni, zahrada je totiž přece nás všech.
"A teď pozor!" zamával nadšeně rukama otec, na znamení, že to nejlepší teprve přijde. "Naše jezírko nebude obyčejné okrasné jezírko, jako ta sousedovic kaluž! My si totiž..." udělal dramatickou pauzu a vesele zamrkal "my totiž budeme mít koupací jezírko!" Dokončil triumfálně a k dokonalému efektu chyběl pouze ohňostroj. Jeho nadšení působilo nakažlivě na všechny kromě mě. Zahradní jezírka mě nijak neurážejí, ale úloha moderního nevolníka se mi ani trochu nezamlouvala. Otec si všiml mého skeptického pohledu a výhružně se zamračil, jestli k tomu snad chci něco dodat. Nechtěl jsem.
Stavba jezírka měla započít příští víkend. Byl jsem vzbuzen v nelidských 7 hodin ráno a otec mi slavnostně předal nové montérky a gumáky. Toho dne bylo třeba vykopat pro jezírko jámu. Zahradní jezírka mohou být různě hluboká a otec nařídil kopat do dvou metrů. Můj dotaz, zdali chce snad kopat místo jezírka studnu, byl označen za hloupý a bylo mi porazeno, abych se příště podobných otázek zdržel. Do úlohy novodobého drába se vžil překvapivě rychle.
Do oběda se nám podařilo vykopat zhruba půl metru hlubokou jámu a bylo vidět, že je otec na hranici zhroucení. Řekl bych, že zvažoval, jestli mu přece jen namísto jezírka nestačí mělké brouzdaliště. Nesměle jsem nadhodil, jestli se ke stavbě zahradních jezírek nepoužívá bagr, ale odpovědí mi byl pouze výchovný pohlavek. Asi jsem se při kopání jezírka netvářil dostatečně radostně.
Do večeře se nám jezírko za vypětí všech sil podařilo rozšířit odhadem o metr. Zběžně jsem vypočítal, že by vykopání jámy na celé jezírko, které otec naprojektoval na pět metrů v průměru a dva do hloubky, trvalo zhruba půl roku. Otce jsem se tím neodvážil zatěžovat, protože se nacházel ve značně depresivním rozpoložení, ve kterém byl dost nestabilní.
Když u večeře nabíral třesoucí se rukou polévku, tvářil se nekonečně nešťastně. Pravděpodobně čekal, že budeme už během zítřka sázet vodní rostliny a pozítří lovit kapry a sázet kolem jezírka plastové trpaslíky. Zahradní jezírko mu toho dne zasadilo zákeřnou ránu přímo na solar. Pak ale náhle ožil: "Zavoláme si na to bagr!" prohlásil vítězoslavně a šťastně zdvihl ruce k nebi, jakoby ten nápad pocházel odtamtud. Nálada se mu zlepšila do té míry, že byl otevřen diskuzi a podařilo se mi usmlouvat rozměry jezírka na metr a půl do hloubky a tři metry na šířku.
Nikdy bych nevěřil, že může někdo dobrovolně vstávat tak brzo, ale bagr začal kopat už v šest hodin ráno. Otec pobíhal kolem, důležitě mával rukama a pokoušel se ho zmateně korigovat. Bagr kopal jezírko s překvapivou elegancí a během chvíle už si to s pocitem dobře vykonané práce drnčel zpátky tam, kam bagry obvykle po práci jezdívají. Otec postával na kraji rozkopaného jezírka s výrazem vojevůdce po vítězné bitvě, takže nezasvěcený pozorovatel musel mít pocit, že jezírko vykopal vlastníma rukama mezi snídaní a dopolední svačinou.
Ani po vykopání samotné jámy jezírka nebylo zdaleka vyhráno. Na řadu přišlo vystlání povrchu jámy pískem. Po kopání kamenité zeminy bylo házení příjemně poddajného písku téměř radostí. I tak jsme se ale řádně zapotili. Stavět si takhle po svém zahradní jezírko je prostě práce pro správné chlapy. A tak jsem obkládal stěny a dno jezírka pískem, zatímco tatík za těžkého funění statečně pendloval sem a tam s kolečkama plnýma písku. Účel tohoto konání mi zpočátku nebyl vůbec jasný, nicméně jsem se jako správný "podržtaška" raději na nic neptal. S vysvětlením přišel kupodivu sám, dobře naladěný a nebývale vstřícný, táta: "Dělá se to tak proto, aby se fólie pro zahradní jezírka, která se pokládá na dno, nepoškodila ostrými kameny a nezpůsobila únik vody." Oslnil mě svou bezbřehou moudrostí otec a tvářil se přitom pohledem, který jasně říkal, že starověcí stavitelé pyramid, by se s jeho geniálním projektem zahradního jezírka mohli jen stěží měřit.
Po důkladném vystlání jezírka pískem jsme dotáhli z garáže bílou vatovitou plachtu, které se, jak jsem byl poučen, říká po stavitelsku geotextilie. Bílou geotextilií jsme tedy pečlivě vyložili stěny a dno celého jezírka, takže připomínalo více než cokoli jiného gigantickou vanu. Říkal jsem si, že už bychom tam teda mohli konečně napustit tu vodu a jít domů. Leč zahradní jezírka jsou systémy komplexní a propracované a to nejhorší nás teprve čekalo.
Otec zavelel, že se bude pokládat černá, jezírková fólie. Pokud jste nikdy zahradní jezírko nestavěli, tak vězte, že jezírková fólie, kterou se zahradní jezírka vyplňují, je neuvěřitelně těžká. A to tak těžká, že abychom ji k jezírku vůbec dopravili, museli jsme si na pomoc pozvat sousedy. Každá ruka se nám hodila. Otec se rozhodl, že je třeba, aby práci někdo organizoval, a když bylo dobrovolníků víc než dost, ujal se toho úkolu sám. Zaujal strategicky výhodnou pozici několik kroků před námi, kteří jsme nesli několika set kilovou fólii. Zatímco já jsem se s narychlo svolanou kompanyjí lopotil jako opravdický otrok, on zuřivě máchal rukama jako nějaký šílený dirigent a snažil se nás směrovat k jezírku. "Doleváááá! Rovně! Bacha schody!" křičel hystericky, jako středověký generál svolávající vojíny na poslední steč. Nikdo si ho nevšímal, protože měl každý dost práce se svým dílem přetěžké plachty a všichni si uvědomovali, že stačí jedna chyba a skončíme navždy pohřbení pod příznačně černou gumovou pokrývkou. Nebylo to naposledy, co jsem všechny zahradní jezírka světa navěky proklel.
Když jsme se po nějakých deseti minutách konečně dostali k zahradnímu jezírku, nařídil otec krátkou přestávku. Jeho brigáda sebou vděčně plácla do trávy a vychutnávala chvíle před posledním náporem. Po krátkém odpočinku můj fanatický tatík pravil, že odpočinku bylo dost a je na čase dát se znovu do práce. Není třeba říkat, že morálka jeho družstva byla pramalá. Neměl jsem zdání, jak sneseme fólii do jámy jezírka, a moje obavy byly oprávněné.
Nejtěžší místo jsem dostal, jak jinak, já. Bylo mi vysvětleno, že jsem tu nejmladší a vůbec ať neremcám, že mám být rád, že mě zahradní jezírko vůbec nechali stavět. Rozhodl jsem se, že ten večer emigruju do západního Německa, ale ještě předtím si seženu dynamit a vyhodím jezírko do vzduchu. Napadlo mě, že vyhazovat do vzduchu jámu, nedává přílišný smysl, ale jako akt vzpoury by to mělo fungovat spolehlivě. A možná si pak v kráteru postaví tata místo zahradního jezírka veřejné koupaliště.
Zaujal jsem tedy odevzdaně předepsanou pozici na samém okraji jezírka. Ostatní fólii s hekáním zvedli a já se v dřepu přišoural pod ní, takže jsem měl hlavní váhu na zádech. Začal nebezpečný sestup do hlubin jezírka. Hrany jezírka se nám sesouvaly pod nohama a cesta po terasovitých výstupcích byla krajně nesnadná, přičemž moje úloha byla ze všech nejtěžší, protože jsem postupoval v podřepu. Nakonec se nám to nějakým způsobem podařilo a jezírková fólie byla na místě dle otcových představ. Za svou hrdinskou práci jsem byl pochválen před nastoupenou jednotkou a nastartovanou tatrovkou a dostal jsem čestný řád zahradního jezírka. Rozhodl jsem se, že chci pořád emigrovat, ale dynamitu použiju míň.
Pokračování příště…